Když Olga před sedmi lety čekala dvojčata, rozhodla se uchovat jim pupečníkovou krev. Porod probíhal těžce, ale nakonec porodila dceru Světlanu a syna Maxima, u kterých lékaři nezjistili žádné abnormality.
Avšak po několika měsících bylo zřejmé, že Maximův vývoj neprobíhá zcela standardně. Býval velmi rozrušený, často plakal, špatně jedl a téměř v noci nespal. Lékaři nejdříve Maximovi diagnostikovali žaludeční křeče, které ztěžují schopnost zpracovat jídlo. Na léčbu však nereagoval. Ve třech letech lékaři zjistili, že má intoleranci na laktózu. Speciální strava okamžitě zlepšila Maximův stav.
V tomto věku se však objevily i nové příznaky, které jeho matku vystrašily více. Maxim stále nemluvil, jen těžko poznával svou mámu a tátu, nedokázal se soustředit a nereagoval na řeč. Po sérii vyšetření lékaři stanovili předběžnou diagnózu: porucha autistického spektra. Následně byly na seznam pravděpodobných nemocí přidány dysartrie (porucha řeči charakterizovaná nesprávnou artikulací), alálie (bezřečovost), echolálie (mimovolní opakování slyšených koncových slabik) a kognitivní poruchy. Jinými slovy onemocnění spojené s narušením vyšších mentálních funkcí. „Samozřejmě, je těžké léčit dítě bez konkrétní diagnózy, ale dodržovala jsem všechny pokyny lékařů,“ říká Olga.
Maxim opakovaně absolvoval terapie určené ke stimulaci jeho mozku, které zahrnovaly mikropolarizaci (léčba slabým elektrickým proudem), bioakustickou korekci (pacient poslouchá své vlastní nervové impulsy přeměněné na zvuk), jakož i medikamentózní léčbu pomocí aktivních neuropeptidů (psychostimulantů). Žádná z těchto terapií však nepřinesla významný výsledek.
Maximova rodina se s tím těžko vyrovnávala. „Příznaky autismu byly stále zřetelnější. Syn nekomunikoval s vrstevníky, učitelky ve školce ho nemohly zapojit do aktivit a s manželem jsme byli stále v sociální izolaci s našimi dětmi.“ Pro rodinu bylo nemožné vyhnout se nadměrné pozornosti okolí kvůli speciálním potřebám jejich syna. I krátká návštěva kavárny se pro ně změnila na velkou výzvu. Nakonec se kvůli tomu přestěhovali do domu za městem, daleko od lidí.
„Výchovu a vzdělávání svého syna jsem řešila sama, ale nikdy mě neopustila naděje na jeho vyléčení a na klidný, šťastný život. Při neustálém hledání nových metod léčby autismu jsem na sociálních sítích narazila na videopřednášky o léčbě autismu pupečníkovou krví,“ vzpomíná Olga.
Olga si uvědomila, že uchovaná pupečníková krev jejího syna mu může pomoci, a kontaktovala banku pupečníkové krve, která jim pomohla i s vyhledáním kliniky, kde mu jeho pupečníkovou krev o pár týdnů později podali. „Byli jsme velmi nervózní, ale léčba byla úspěšná a syn se cítil dobře.“
Na druhý den po léčbě vlastní pupečníkovou krví se Maximovo chování změnilo a začal brebtat. I Olga byla překvapená a postupně byly viditelné i další změny. „Během několika týdnů Maxim začal navazovat oční kontakt, poslouchal ostatní a snažil se mluvit,“ vzpomíná Olga. Oblíbil si omalovánky a začal se učit abecedu. Ale Olga skutečně uvěřila účinkům léčby, až když od svého syna poprvé slyšela dlouho očekávaná slova „moje máma“.
Maxim postupně podstoupil další léčbu, při které mu podali pupečníkovou krev jeho sestry. Výsledky byly opět úžasné. Díky pokrokům po léčbě může Maxim chodit do školy spolu se sestrou. Je pro něj samozřejmě obtížné absolvovat všechny hodiny, ale učí se rád. I jeho učitelé rádi vyprávějí o jeho pokrocích a touze po znalostech.
Olga třesoucím hlasem vzpomíná na dobu, kdy se vše zdálo beznadějné.
„Bála jsem se, že se nebudu moci nikdy těšit z úspěchů své dcery, když můj syn současně trpí. A teď jsem si jistá, že jsme schopni překonat všechny obtíže! Naše rodina je šťastná! Nejraději bych křičela na celou ulici, že pupečníková krev dělá zázraky!“
Zdroj: https://parentsguidecordblood.org/en/news/maksims-cord-blood-therapy-autism