Perinatální buňky jsou buňky, které lze získat při narození dítěte. Nachází se v placentě, pupeční šňůře a pupečníkové krvi. Jelikož se odebírají na začátku života člověka, jsou velmi mladé a po zamrazení nestárnou. Na rozdíl od buněk získaných během života člověka, např. z kostní dřeně a tuku, nejsou ovlivněny získanými onemocněními, životním stylem nebo prostředím. Důležité také je, že mají dlouhé telomery. Podívejme se, co to vlastně znamená.
Telomery jsou koncové části chromozomů a jejich primární funkcí je chránit geny před poškozením. Buňky se rozmnožují dělením a při každém buněčném dělení se telomery zkracují. Čím jsou telomery delší, tím déle se buňka může dělit.
Během života se tedy telomery zkracují. Jejich délka se v současné době považuje za ukazatel biologického stárnutí. Pokaždé, když se buňka dělí, se telomery zkrátí, až jsou příliš krátké na to, aby buňka mohla v dělení pokračovat. Jakmile jsou telomery zkrácené příliš, dochází k zastavení buněčného dělení, stárnutí buněk a buněčné smrti. A tak stárne i naše tělo. Buňky umírají, aniž by je nahradily nové. Stárnutí se projevuje větší náchylností k onemocněním, zejména k chorobám srdce, rakovině nebo cukrovce.
Pokud tedy lékaři podají pacientovi, který potřebuje k léčbě kmenové buňky, buňky z pupečníkové krve, tkáně pupečníku či placenty, pak dostane mladé buňky s delšími telomerami a větším potenciálem dělení (rozmnožování), než by tomu bylo u „starších“ kmenových buněk odebraných později během života.
U pacientů po transplantaci, kteří přijali kmenové buňky z pupečníkové krve, byly v porovnání s příjemci kmenových buněk z kostní dřeně či periferní krve dárců pozorovány významně delší telomery krevních buněk, což je při používání buněk pupečníkové krve velkou výhodou.[1]
