Podrobněji jsem se s fenoménem kmenových buněk seznámila během studia medicíny. V současné době pracuji jako psychiatr, moje specializace má tedy od kmenových buněk asi nejdál ze všech jiných odborností. Avšak hlavní motivací, proč se pro uchování buněk rozhodujeme, jsou z mého hlediska právě psychologické aspekty. Uvedu přehled těch, které k této volbě přesvědčily mne.
Tím nejzásadnějším je potřeba bezpečí. S věkem jistot a bezpečí ubývá, již se nechodíme schovávat do máminy náruče, pojišťujeme a zabezpečujeme se jinými způsoby. Je to proces individuální – to, co přináší pocit bezpečí jednomu, nemusí přinášet to samé jinému. Pro mne je vědomí, že má můj syn někde uchované kmenové buňky, pojistkou, o které doufám, že jí nebude muset nikdy využít.
Dalším aspektem je vize a víra v medicínsky pokrok – s partnerem věříme v nové technologie a rozšíření léčebného potenciálu kmenových buněk v budoucnosti.
Třetím psychologickým momentem je altruistický rozměr této volby – v případě, že se člověk rozhodne buňky nevyužít pro sebe, má možnost je darovat někomu potřebnému a přispět tak k záchraně života druhého.